Video VÍKEND OTEVŘENÝCH ZAHRAD JE ZDE:-)
Vážení a milí přátelé, milovníci umění, léto jsme zahájili již sedmým rokem v sídle firmy Květ v Blažovicích u Brna, kde se o nás v rámci Víkendu otevřených zahrad skvěle postarali majitelé Jana a Jiří Vrbasovi. Byl to pro nás radostný den a po dlouhém "covidém období" první možnost se s vámi setkat.
Vzniklo mnoho krásných fotografií, které nám tyto chvíle budou připomínat a děkujeme za ně J. Minaříkovi.
Břeclav postihlo 24. června silné krupobití, museli jsme řešit úplně jiné věci, tak se jen malinko zdrželo vytvoření videa. Ale už se klube.
Mějte se krásně, zdravě a bezpečně! Těšíme se na vás!
Jitka a Antonín Vojtkovi
PROVOZ GALERIE JE PLNĚ OBNOVEN. DODRŽUJTE NAŘÍZENÁ OPATŘENÍ.
POKUD K NÁM CESTUJETE Z DALEKA, OVĚŘTE SI, PROSÍM, JESTLI NÁS ZASTIHNETE. V NEODKLADNÝCH PŘÍPADECH, MŮŽEME PROSTĚ PRACOVAT NA JINÝCH MÍSTECH.
Co malíř má…
Jen stojan trojnohý,
myšlenku jedinou
zápasit s touhou po kráse, vidinou.
A nohy dvě,
jež nesou tělo krajinou,
dva radary, to oči jsou,
líbezný kraj s něhou obejmou.
Se stojanem trojnohým stojíš v krajině
U Břeclavi, Ladné, Mikulova, Valtic, u Lanžhota,
tam všude vkročila tvá noha, bota
a z ticha ozve se bim bam bim.
To bolest zvoní,
do srdce vkrádá se stín.
Co je to?
Varování, panychida, divadlo světa?
Řekl jsi, bylo to jen jedno slovo, jedna věta.
Ano.
A byl den a bylo ráno, krajina zmizela.
Jen kostelík si, člověče, nechal stát,
jako memento, jako vztyčený prst,
v mysli zůstala vzpomínek hrst
a hořká pachuť
a tak buď, jak buď, stalo se.
Svědomí je-li, tak se otřese
tou bolestí keřů, květin, ptáků, stromů.
Vše zoufale křičelo,
chci domov, chci domů!
Znaven jsem ležel u Podivínského šutráku,
na ty chvíle jako dnes si vzpomínám,
zarmoucen jsem byl,
hlavu v trávě,
unaven, tak sám.
Tu uslyšel jsem v tichu
jakoby dětské kroky…
Jen přelud, co si mysl vysnít stačí.
U hlavy mé stálo
na vysokých nohách mládě ptačí.
Naše oči se střetly, setkaly
a ptačí oči, očí člověčích se ptaly.
Jsi také ničitel?
Jsi také vrah?
Tvářil jsme se udiveně,
byl jsem v šoku,
co mládě ptačí ví o lidském oku.
To mládě náhle odběhlo do travin
a já malíř se stojanem
přemítal o vině všech lidských vin.
O ničení krajin, kraje,
o tom, jak často člověk není člověkem.
Dnes, snad je to věkem,
přemítám o tom setkání,
o lidském trápení, o lidské vině.
Na plátnech svých zpívám píseň o krajině,
té zmizelé i té, co zbyla.
To poselství, co ve mně je,
vkládám do obrazů svých, do svého díla.
Co malíř tedy má?
A tak se ptám opravdu naposledy.
Má lásku.
Zná krajiny své, vzlety, pády
a radost má, když řeka Dyje
píseň svou u splavu si zpívá,
když čáp se z hnízda v klidu dívá
na líbezný, tichý háj,
kde každé mládě nachází svůj domov, ráj.
A člověk? Malíř?
Ten z radosti hněte radost.
A z lásky lásku.
A rád odpoví na otázku, kde žije rád.
Že radost rozdávat je jeho povinnost,
když na této zemi
je tak na krátko jen host
To malíř jižní Moravy má.
Antonín Vojtek, leden 2021
Ve videu z fotografií z najdete také verše Jiřího Vrbase.
Na výstavě života
Únava, štěstí
A nějaký ten lék
trochu se nám žije
Batoh s květy na zádech
a gramy nostalgie
Každý má svůj příběh
Každý má svůj vzdech
Ráno se vzbudit
něco zapsat do kroniky
ukázat svůj text
Výstava vlastních obrazů
na sousedních zdech
Vlastní podpis svědí
Toto jsme zažili
toto jsme tropili
tady nás soudili
Na výstavě obrazů života
našich krátkých let
Malířská
Proč malíři
nemalují na vodu?
Spadla by z nich tréma
obtáhli by přesně mraky
slunce je tam předtištěné
sem tam spadlý list
větve silných stromů
A kousek jejich obličeje
jak zvědavý štětec
zkoumá nosní dírku
Ach tak,
že by to tam nebylo celé?
Malíři jsou učitelé
chtějí každé nové plátno
vychovat jak dítě
a psát mu svoji osnovu
Malíři jsou buditelé
chtějí kreslit život jako nebe
chodí lesem i do šantánů
A v lidech vidí osobu
Malíři prostě jsou
andělé pomáhají táhnout sítě
šeptají jim zprava v duši
- každým tahem odznovu
Všechna práva vyhrazena
Použití pouze s písemným souhlasem autora
Užití cookies
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 20. 3. 2024