Podzim vede k zastavení, ke vzpomínkám...takže něco málo z archivu.
Chvíle k zamyšlení...
Hezký den z ateliéru! A.V.
-------------------------------------------------------------------------
Balada o jabloni
K poctě Bohumila Hrabala
a k poctě dívky Jitky ve znamení Jabloně zrozené
Tam nedaleko Lednice mě provázel žár,
když jsem sestupoval do údolí,
do klína krajiny.
Klín provoněný třezalkou a dobromyslí,
řebříčkem a růžovou jehlicí,
klín prorostlý chloupky hebkého kavylu…
Vchod do klína bránila ostraha kulovitých keřů
šípků a hlohů,
ostré hroty mahabelky,
naježené pařáty máčky ladní.
Jen bílí ptáci od Nesytu sem zalétali
zvědavě kroužíce nad středem klínu,
kde do dálky zářil zlatavě blyštivý drahokam.
To místo mě přitahovalo takovou silou,
že jsem se prodral až do středu toho klínu,
ruce potřísněné krví,
protože ten drahokam stál uprostřed hradby
šípkových keřů,
jako v té pohádce o Šípkové Růžence.
Prodral jsem se až tam, kam mířily ty zobáky bílých ptáků,
kteří ve spirále se snášeli do středu klínu
krajiny ženských tvarů, do místa, kam jsem se prodral já.
Když mě spatřili, zuřivě krákajíce
nalétali na mou obnaženou hlavu,
a já zvedl do výše trojzubec malířského stojanu,
stojanu s okovanými hroty,
a zahrozil ptákům, ne ze zlosti, ne ze strachu,
ale z pocitu být sám,
zajat v magickém kruhu ostnatých hradeb,
jako v té pohádce o Šípkové Růžence.
Chtěl jsem sám spočinout v tom klínu krajiny,
v klínu matky země,
neboť klín krajiny ženských tvarů se mi jevil
jako střed mé vášně,
jako střed mé touhy a krásy,
jako střed okouzlení všech vůní světa.
Vonné esence a silice těch bylin tvořily vír,
který kroužil kolem drahokamu,
kolem mého těla, kolem středu té krajiny,
kolem jabloně se zlatými jablky
a ten vír vůní mě vynesl na tu jabloň, až se zachvěla,
až zlaté plody zazvonily…
A já spočinul na stromě s hladkou kůrou,
jakou mají pouze ušlechtilé jabloně,
s hebkou kůrou, s hebkou kůží, jakou má dívka
zrozená ve znamení Jabloně, podle Druidů…
Seděl jsem v koruně té jabloně
a kolem jen šípkové trní,
a ona tu stála tak osamocena se svými zlatými plody,
a já nemohl uvěřit svým očím,
hlava se mi točila ve víru vůní, ve víru
zlatého přeludu,
a já omámen jsem tušil ducha tohoto stromu,
tohoto převzácného stromu, vílu jabloně – dryádu,
která zde uprostřed šípkových keřů se stala
vílou samoty
zde uprostřed klína krajiny
a jen bílí ptáci se stali posly
přinášející svědectví o tom,
že krajina má stovky dalších údolí a klínů,
ale že jen jedna je jabloň se zlatými jablky
na tomto světě!
Kraj se náhle ztišil a vůně se tetelily
v tom posvátném tichu
v tom středu vůní, v tom středu ticha,
jen lehký a něžný cinkot zlatých jablek,
jako hudba z jiného světa
omamoval mou mysl, můj rozum, mé smysly,
a víla jabloně mi šeptala něžná slovíčka,
slovíčka o samotě mně osamocenému poutníku,
poutníku se dřevěným stojanem a bílými papíry
pro mou práci,
pro studie krajiny,
poutníku – hledači, který se konečně prodral
až do samého středu,
do klína krajiny ženských tvarů.
Omámen drogami bylin tohoto údolí a šepotem víly
jsem se bál utrhnout jablko, zlaté jablko,
abych neporušil kouzlo té chvíle,
abych nepřetrhl předivo souznění s jabloňovou vílou,
natáhl jsem ruku, levou ruku k nejbližšímu
zlatému jablku,
a dlaní potěžkal jablko, jako král…
Nahá jabloň se zachvěla tím dotykem,
chvěla se mou přítomností,
neboť tato chvíle uprostřed ostnatých křovin
byla chvílí setkání s člověkem, s duší člověka.
Nahá jabloň oděná jen do zlatých šperků
se chvěla obavou, že tato chvíle setkání skončí.
Mou myslí se promítl čas klukovských let.
Z panské zahrady jsem si odnášel za tričkem
panenská jablíčka,
já malý kluk, malý lupič, a také trpké, zelené,
ale voňavé koule.
Voňavé a trpké plody, voňavé a trpké vzpomínky…
Kde jsou ty dny, kde jsou ty klukovské vidiny,
kdeže je ta laciná chtivost mládí.
Kde jsou ta klukovská trička, kde je ta bezstarostnost,
kde je to slastné mládí…
Procitl jsem chladem, neboť čas pokročil,
a od Nesytu se údolím vkrádal chlad.
Pohlédl jsem pod strom
a v trávě se jako hvězdy na nebi zlatila jablíčka.
Zelené nebe se zlatými hvězdami…
Do kapes jsem vložil těch pár spadaných
plodů jabloně,
jabloně – dívky tak osamělé,
která uprostřed mého kraje, uprostřed klínu krajiny
ženských tvarů
se znamením Keltů na čele stojí a čeká…
Zase budou ve spirále nalétat na jabloň
nenasytní ptáci od Nesytu,
budou kroužit a chraplavým krákoráním velebit krasavici
a v zobácích odnášet vzácné zlaté plody…
Šípkoví a hloží mě propustilo ze zajetí
a já kráčel vzhůru k tmavnoucí obloze,
abych se zastavil na samém okraji údolí
a z dáli pozdravil mou jabloň, mou vílu.
Navždy zůstane v mé mysli a v mé hlavě její „šém“,
šém ve tvaru zlatého jablka.
A tak putuji krajem, toulám se krajinou
něžných ženských tvarů
a nesu si v sobě sladké a něžné sny,
neboť sen je krásnější skutečnosti
a iluze silnější, než pravda.
Kráčím a putuji od údolí k údolí,
od obrazu k obrazu s nadějí a touhou,
se zlatým jablkem ve svém srdci.
Antonín Vojtek
léto 1998
Všechna práva vyhrazena
Použití pouze s písemným souhlasem autora
Užití cookies
JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz Aktualizováno: 20. 3. 2024